§ 19 Neplatnost právního jednání

Komentář

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

  • § 1a – základní zásady pracovněprávních vztahů

  • § 61 – projednání výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru s odborovou organizací a předchozí souhlas odborové organizace s těmito způsoby rozvázání pracovního poměru v určitých případech

  • § 278 odst. 3 – definice projednání

  • § 286 odst. 5 a 6 – povinnost projednání při existenci více odborových organizací u zaměstnavatele

  • § 306 odst. 4 – vydání nebo změna pracovního řádu s předchozím písemným souhlasem odborové organizace

• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

  • § 574 až 588 – neplatnost právních jednání

Komentář

Jedním z následků vadného právního jednání (co do obsahu nebo formy) může být jeho neplatnost. Nový občanský zákoník sice vychází z principu, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (viz ustanovení § 574 NOZ), ale pro svoji vadu může nebo musí být právní jednání v určitých případech označeno soudem za neplatné.

 NahoruAbsolutní a relativní neplatnost

Právní teorie rozlišuje mezi neplatností absolutní a relativní. Absolutní neplatnost nastupuje tam, kde jde o vadu zcela zásadní, a děje se tak přímo ze zákona (soud k ní přihlíží i bez návrhu). Naproti tomu relativní neplatnost znamená, že na právní jednání se nahlíží jako na platné, dokud se jeho neplatnosti nedovolá oprávněná osoba. Pokud se tak nestane, nemůže soud – přes existenci vady – prohlásit právní jednání za neplatné.

Nový občanský zákoník spojuje vady právního jednání především s relativní neplatností. Dle jeho ustanovení § 580 odst. 1 je hlavním důvodem této neplatnosti skutečnost, že právní jednání se příčí dobrým mravům nebo jde o právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Naopak, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (a prohlásí je tedy za absolutně neplatné), které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 NOZ). Jak je vidět, hranicí mezi absolutní a relativní neplatností právního jednání je zde "zjevnost“ porušení (dobrých mravů a veřejného pořádku).

Vše výše uvedené platí i pro oblast pracovněprávních vztahů. Nutno přitom upozornit, že velký význam mají v této souvislosti základní zásady pracovněprávních vztahů dle ustanovení § 1a ZP, tím spíše, že některé z nich jsou výslovně označeny za vyjadřující hodnoty, které chrání veřejný pořádek.

 NahoruPředchozí souhlas a absolutní neplatnost

Ustanovení § 19 odst. 1 ZP upravuje výslovně jeden z případů absolutní neplatnosti právního jednání, a to konkrétně toho, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu. Platí to ale jen v případech, kdy takový následek stanoví výslovně zákoník práce anebo zvláštní zákon. Takovým případem je např. vydání nebo změna pracovního řádu u zaměstnavatele, u kterého působí odborová organizace (viz ustanovení § 306 odst. 4 ZP), k nimž se vyžaduje předchozí písemný souhlas zmíněných zástupců zaměstnanců.

S předchozím souhlasem odborové organizace počítá zákoník práce i ve svém ustanovení § 61 odst. 2, a to k výpovědi z pracovního poměru nebo k jeho okamžitému zrušení ve vztahu k členu orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení. Pokud odborová organizace odmítne zaměstnavateli souhlas udělit, neznamená to však, že výpověď z pracovního poměru nebo jeho okamžité zrušení je absolutně neplatné. Jde totiž o právní jednání vedoucí k rozvázání pracovního poměru, jejichž neplatnost by musel dotčený zaměstnanec uplatnit u soudu ve smyslu ustanovení § 72 ZP. Nehledě na to, že ani v tomto případě není vyloučeno, že soud shledá takové právní jednání za platné, pokud zjistí, že ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení byly splněny a že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (§ 61 odst. 4 ZP).

 NahoruProjednání

V několika případech požaduje zákoník práce po zaměstnavateli, aby právní jednání s příslušným orgánem (zejména pak s odborovou organizací) předem projednal. Jde např. o převedení zaměstnance na jinou práci (§ 46 ZP) a výpověď z pracovního poměru nebo jeho okamžité zrušení, pokud to není případ, kde zmíněný právní předpis počítá rovnou s předchozím souhlasem (§ 61 odst. 1 ZP). Jak vyplývá výslovně z ustanovení § 19 odst. 2 ZP, není možné právní jednání prohlásit za neplatné jen z toho důvodu, že k tomuto projednání nedošlo. Absence požadovaného projednání tak nemá vliv na platnost právního jednání, následky porušení povinnosti zaměstnavatelem se mohou projevit jen v pokutě od orgánu inspekce práce.

 NahoruNikoliv na újmu zaměstnance

To, kdo způsobil neplatnost právního jednání, je předmětem posouzení soudu podle okolností konkrétního případu. Ve vztahu k právnímu jednání v podobě smlouvy chrání zákoník práce zaměstnance tím, že nezpůsobil-li neplatnost smlouvy výlučně sám, nemůže mu být neplatnost na újmu. Jak vyplývá z judikatury, ono posouzení soudu zahrnuje zpravidla vystižení toho, která ze smluvních stran svým jednáním nebo opomenutím v souvislosti s učiněnými projevy vůle (s uzavřením smlouvy) vyvolala (zapříčinila) zjištěný důvod neplatnosti, popřípadě zda zjištěný důvod neplatnosti je výsledkem společného jednání nebo opomenutí obou (všech) stran právního jednání.

V případě, že neplatnost právního jednání způsobil výlučně zaměstnavatel nebo že byla způsobena oběma smluvními stranami pracovněprávního vztahu, není zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, která by mu vznikla následkem neplatného právního jednání. Stejně tak nemůže jít u zaměstnance o bezdůvodné obohacení a plnění přijaté případně od zaměstnavatele na základě neplatného právního jednání si tedy může ponechat.