§ 81 Rozvržení pracovní doby

Komentář

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

  • § 77 – dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr

  • § 78 – vymezení pojmů

  • § 79 – stanovená týdenní pracovní doba

  • § 79a – stanovená týdenní pracovní doba

  • § 80 – kratší pracovní doba

  • § 83 – maximální délka směny

  • § 85 – pružné rozvržení pracovní doby

  • § 88 – přestávka v práci

  • § 90 – nepřetržitý odpočinek mezi směnami

  • § 92 – nepřetržitý odpočinek v týdnu

  • § 96 – evidence pracovní doby

  • § 99 – projednání s odborovou organizací

  • § 241 – úprava pracovní doby u osob pečujících o děti a bezmocné osoby

  • § 245 – zvláštní pracovní podmínky mladistvých

  • § 317 – výkon práce mimo pracoviště zaměstnavatele

  • § 350 odst. 2 – definice mladistvého

  • § 350a – definice týdne

Komentář

 NahoruPrávo zaměstnavatele rozvrhovat pracovní dobu

Pracovní dobu rozvrhuje výhradně zaměstnavatel. Pracovní dobou se pro tyto účely rozumí doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Zaměstnanec nemá právo zasahovat do rozvržení pracovní doby, jedná se o pravomoc (oprávnění) zaměstnavatele, která je omezena povinným projednáním s odborovou organizací podle § 99 ZP. Nedojde-li k dohodě mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem o tom, že rozvržení pracovní doby, stanovení délky pracovního týdne, volby forem pracovních režimů atd. bude předmětem kolektivního vyjednávání a tím i obsahem kolektivní smlouvy, rozhoduje o rozvržení pracovní doby zaměstnavatel sám, a to přesto, že u něj působí odborová organizace. Odborová organizace má právo projednání opatření týkajících se hromadné úpravy pracovní doby, a to se zřetelem na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Jestliže u zaměstnavatele odborová organizace nepůsobí, rozhoduje o rozvržení pracovní doby sám.

 NahoruObsah rozvržení pracovní doby

Rozvržení pracovní doby zahrnuje především volbu pracovního režimu, a to buď jednosměnného, dvousměnného, třísměnného nebo nepřetržitého, případně i stanovení nepřetržitého provozu zaměstnavatele, protože volbou pracovního režimu zaměstnavatel současně vymezí délku stanovené týdenní pracovní doby. Délka stanovené týdenní pracovní doby je § 79 ZP stanovena v návaznosti na zvolený pracovní režim. Volba pracovního režimu proto ovlivní i délku pracovní doby. Zaměstnavatel dále musí rozhodnout o tom, zda pracovní doba bude rozvržena rovnoměrně či nerovnoměrně, jak dlouhý bude pracovní týden, od kdy, do kdy bude stanoven počátek a konec pracovních směn a musí také zohlednit povinnost poskytovat zaměstnancům nepřetržitý odpočinek mezi směnami a v týdnu alespoň v minimálním rozsahu. Při rozvržení pracovní doby musí zaměstnavatel zohlednit i to, že má povinnost zaměstnancům poskytovat přestávku v práci podle § 88 ZP, a to nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce v rozsahu nejméně 30 minut.

Mladistvému zaměstnanci musí být přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Mladistvým zaměstnancem je zaměstnanec do 18 let. U některých zaměstnanců musí zaměstnavatel také při rozvržení pracovní doby zohlednit, že zaměstnanec má podle zvláštních právních předpisů nárok na bezpečnostní přestávku. Zaměstnavatel také při rozhodování o rozvržení pracovní doby zváží, zda rozvrhne pracovní dobu pružně, a umožní tak zaměstnancům v určitém rozsahu volbu doby, kdy pracovní dobu odpracují.

 NahoruPravidla rozvržení pracovní doby

Zákoník práce v § 81 ZP stanoví pravidlo, že pracovní doba se rozvrhuje do pětidenního pracovního týdne. Tato obecně vyjádřená zásada navazuje i na ustanovení § 92 odst. 2 ZP, které ukládá povinnost určit zaměstnanci nepřetržitý odpočinek v týdnu za podmínky, že to provoz zaměstnavatele umožňuje tak, aby byl stanoven všem zaměstnancům ve stejný den a tak, aby do něho spadala neděle. V § 81 ZP je vyjádřena obecná zásada, že zaměstnavatel musí při rozvržení pracovní doby zohlednit i ostatní povinnosti, které mu vyplývají z navazujících ustanovení zákoníku práce, která mu přikazují určitým způsobem při rozvržení pracovní doby postupovat.

Při rozvržení pracovní doby tak musí dodržet délku stanovené týdenní pracovní doby a maximálně připuštěnou délku směny v jednotlivém dni, která nesmí přesáhnout 12 hodin. Přitom není od 1. 1. 2012 pro možnost určení délky směny až v délce 12 hodin rozhodující způsob jejího rozvržení. I při rovnoměrném rozvržení pracovní doby je možné délku směny stanovit až v délce 12 hodin, což do 31. 12. 2011 bylo možné pouze u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Délka maximálně připuštěné délky směny je stanovena jako "čistá“ pracovní doba bez přestávek na jídlo a oddech. Zaměstnavatel dále musí dodržet povinné přestávky a umožnit minimální odpočinek pro zaměstnance mezi jednotlivými směnami v týdnu. Vše ostatní za dodržení těchto podmínek záleží již na něm, případně na projednání s odborovou organizací, protože od kdy stanoví zaměstnavatel pracovní týden a v jakém rozsahu a od kdy do kdy stanoví počátek a konec směn, záleží na tom, v jakém rozsahu a čase potřebuje plnit předmět své činnosti. Obecně platí, že zaměstnavatel je povinen zajistit nejenom, aby byly dodrženy shora uvedené povinnosti vyplývající mu z jednotlivých ustanovení zákoníku práce, ale také je povinen dbát, aby rozvržení pracovní doby nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce.

Ačkoliv to zákoník práce při úpravě pracovní doby výslovně neuvádí, zaměstnavatel by měl dbát také na to, aby počátek a konec pracovních směn určil tak, aby existovala reálná možnost zaměstnanců dostavit se na pracoviště podle konkrétních podmínek a aby tak zaměstnanci měli objektivní možnost práci v pracovní době konat. K dopravní dostupnosti by měl proto zaměstnavatel přihlédnout ze svých praktických důvodů.

Zaměstnavatel může rozvrhovat pracovní dobu jednotně tak, že se vztahuje na všechny zaměstnance, rozvržením pracovní doby se však rozumí i úprava v jednotlivých provozech nebo částech zaměstnavatele nebo úprava pracovní doby pro některé práce.

 NahoruRozdělení směny do více částí

Právní úprava to sice výslovně neupravuje, ale u všech zaměstnavatelů je možné, aby pracovní směna byla rozdělena do více částí. Není stanoven ani počet těchto částí, ani délka jednotlivých částí rozdělené směny. zákoník práce v tomto směru žádné omezení neobsahuje. Při rozdělení směny do více částí je však nutné vycházet z toho, že se stále jedná o jednu směnu a že tato směna začíná počátkem první části a končí až koncem poslední části takto rozdělené směny. Rozdělením jedné směny na více částí si zaměstnavatel zkracuje dobu potřebnou ke stanovení nepřetržitého odpočinku mezi směnami. Nepřetržitý odpočinek mezi směnami musí i při rozdělení směny do více částí činit alespoň 12 hodin podle § 90 odst. 1 ZP, a to během 24 hodin po sobě jdoucích. Zkrácení doby odpočinku až na 8 hodin ve vyjmenovaných případech v § 90 odst. 2 ZP platí i při rozdělení směny.

 NahoruMladiství zaměstnanci

Při rozvrhování pracovní doby musí zaměstnavatel vycházet z toho, zda konají práci mladiství anebo pouze zaměstnanci, kteří 18 let věku již dosáhli. Pro mladistvé zaměstnance do 18 let věku zákoník práce upravuje řadu omezení a tím do určité míry znemožňuje zařazení mladistvého zaměstnance do 18 let do jinak obecně možného hromadného rozvržení pracovní doby u zaměstnavatele. Kromě shora již jednou uvedené povinnosti poskytovat přestávku na jídlo již po 4,5 hod. nepřetržité práce a nikoliv až po 6 hod., jako je tomu u ostatních zaměstnanců, musí zaměstnavatel přihlédnout také k tomu, že délka směny u mladistvých zaměstnanců nesmí překročit 8 hod. a také je zaměstnavatel nesmí zaměstnávat prací přesčas a až na určité výjimky ani prací v noci.

 NahoruZávaznost rozvržení pracovní doby

Zaměstnanec je povinen podrobit se rozvržení pracovní doby, které zaměstnavatel stanovil. Jestliže mu nevyhovuje rozvržení pracovní doby u zaměstnavatele, je možné se individuálně dohodnout na jiné úpravě pracovní doby, a to jak kratší, tak i jiné vhodné úpravě rozvržení pracovní doby. Zaměstnanec však…