Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 7

 Nahoru[Domněnka poctivosti a dobré víry]

Poctivost a dobrá víra

V ustanovení § 7 zákonodárce konstruuje vyvratitelnou domněnku poctivosti a dobré víry. Zatímco o poctivosti se zákonodárce zmiňuje v předchozím ustanovení (§ 6), o dobré víře nikoli. Z toho, že v ustanovení § 7 uvádí samostatně poctivost i dobrou víru, lze usuzovat na úmysl zákonodárce oba pojmy odlišovat, byť v Důvodové zprávě¹ již zákonodárce pojem poctivosti zcela pomíjí a vyjadřuje se pouze k dobré víře.

Poctivost je podle našeho názoru (srov. též komentář k ustanovení § 6) nutno vykládat z hlediska objektivního, kdy poctivým je takové jednání, které je obecně (většinovou společností) považováno za čestné, slušné, korektní. Měřítko poctivosti je tedy objektivní.

Naopak pojem dobré víry (bona fides) je spojen se subjektivním přesvědčením jednající osoby o tom, že nejedná protiprávně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017), s (mylným) přesvědčením o tom, že jsou dány či naopak chybí určité právně významné okolnosti (typicky osoba kupující věc se domnívá, že prodávající je vlastníkem prodávané věci, a nemá žádný důvod pochybovat o tom, že toto její přesvědčení odpovídá skutečnosti). Dobrá víra tedy zahrnuje dvě okolnosti: Vnitřní nesprávné přesvědčení jednající osoby o určitých právně relevantních okolnostech (subjektivní hledisko), a dále o pochopitelnost (omluvitelnost) tohoto nesprávného přesvědčení s přihlédnutím k okolnostem (objektivní hledisko). Pouhé nesprávné přesvědčení zde nemůže dostačovat, neboť by mohlo pokrývat též situaci, kdy mylné přesvědčení jednající osoby je dáno její nedbalostí. Zatímco omluvitelné mylné přesvědčení lze právem určitým způsobem chránit, mylné přesvědčení, k němuž došlo v důsledku nedbalosti, nikoli. Podle J. Spáčila nestačí ani negativní přesvědčení jednající osoby, že nepůsobí bezpráví, ale "je třeba pozitivního přesvědčení, že mu věc nebo právo náleží".² Jakmile zanikne jedna ze dvou shora uvedených složek dobré víry (vnitřní mylné přesvědčení, omluvitelnost), zaniká též dobrá víra osoby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).

Opakem dobré víry je zlá víra, kdy osoba jedná, ač ví o okolnosti o určitém nedostatku, který je právně relevantní (např. vykonává právo, které jí nenáleží, ač ví nebo jí z okolností musí být zřejmé, že jí toto právo nenáleží, srov. například ustanovení § 992 odst. 1 věta druhá).

Jestliže zákon na některých místech pojmy poctivost a dobrá víra zaměňuje (srov. například ustanovení § 992 odst. 1, § 3000 a násl.), nic to na shora uvedených závěrech podle našeho názoru nemění, s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 je třeba obsah pojmů vyložit podle zjevného úmyslu zákonodárce.

Dobrá víra u právnické osoby, u zastoupeného a u dítěte

Speciálně zákon upravuje dobrou víru u právnické osoby (srov. ustanovení § 151 odst. 2, podle něhož se dobrá víra členů orgánu právnické osoby přičítá právnické osobě), u zastoupení (srov. ustanovení § 436 odst. 2, podle něhož je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.) a u dobré víry dítěte (srov. ustanovení § 879 odst. 2, podle něhož se v případě významnosti dobré víry u dítěte, které v určité věci není způsobilé samostatně právně jednat, posuzuje dobrá víra obou jeho rodičů, případně toho rodiče, který o dítě výlučně pečuje; a dále ustanovení § 879 odst. 3, podle něhož v případě významnosti vědomí či nevědomí dítěte, které není způsobilé samostatně ve věci jednat, se posuzuje toto vědomí či nevědomí u obou jeho rodičů, případně toho rodiče, který o dítě výlučně pečuje).

Právní domněnky a jejich význam

Důvodová zpráva uvádí, že komentované ustanovení konstruuje domněnku dobré víry "ve shodě se všemi právními řády evropské kontinentální tradice" a že "dosud platný občanský zákoník je vedle občanského zákoníku Slovenska jediným evropským občanským zákoníkem, který obecnou zásadu dobré víry neupravil".

Jestliže zde zákonodárce skutečně měl na mysli domněnku dobré víry, nikoli zásadu ochrany dobré víry, pak nutno konstatovat, že – odlišně od zákonodárce – nám naopak není znám žádný evropský civilní kodex, který by domněnku dobré víry upravoval (s výjimkou ustanovení čl. 3 švýcarského Zivilgesetzbuch a čl. 2274 francouzského Code Civil, který se ovšem vztahuje pouze k vydržení movité věci).

Bez ohledu na důvody, které zákonodárce k úpravě domněnky v ustanovení § 7, ovšem nutno akceptovat, že tu tato úprava je a je třeba se snažit o její smysluplný výklad (srov. též výkladová pravidla v ustanovení § 2).

Ustanovení § 7 je konstruováno jako domněnka vyvratitelná. Právní domněnky jsou spjaty s otázkami dělení důkazního břemena v civilním řízení a váží se k teorii prezumpční. Jestliže obecně osobu, která tvrdí pro sebe příznivou skutečnost, která je právně relevantní, stíhá povinnost důkazní [ srov. ustanovení § 79 OSŘ, § 114a odst. 2 písm. a) OSŘ, § 114b odst. 1 OSŘ ], toto neplatní v případě právních domněnek. Osoba, která tvrdí skutečnosti, které jsou obsahem domněnky, nemusí tyto skutečnosti dokazovat, naopak je na osobě (protistraně), která tvrdí, že obsah vyvratitelné domněnky neodpovídá realitě, aby toto tvrzení prokázala, tj. podala důkaz opaku.³

Zákonodárce při konstrukci právní domněnky vychází z určitých obecně dostupných lidských poznatků a zkušeností, podle kterých obsah domněnky odpovídá obvyklému stavu věci (naopak u právní fikce se určitá skutečnost z praktických důvodů finguje, ač je známo, že realitě neodpovídá).⁴ Do určité míry tedy zjednodušuje dokazování v civilním řízení, když vychází z určitého předpokladu, který odpovídá získané lidské zkušenosti.

Jestliže konstrukci právní domněnky ve vztahu k dobré víře lze pochopit její praktičností, smysl konstrukce domněnky poctivosti již není zcela zřejmý, vyjdeme-li z toho, že je třeba dobrou víru a poctivost odlišovat, jak shora uvedeno, a že ve vztahu k poctivosti se uplatní objektivní, nikoli subjektivní kritéria⁵ - nemluvě o tom, že zákonodárce při používání pojmů poctivost a dobrá víra nebyl zcela důsledný, jak již uvedeno shora, a na…