Jednou z nejdůležitějších změn, které přinesla novela
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, s
účinností od 1. 1. 2012 byla změna ustanovení
§ 39 tohoto právního předpisu, tedy
pravidel pro uzavírání pracovních poměrů na dobu určitou. V dohledné době
dojde k další změně tohoto ustanovení a do právní úpravy se zřejmě vrátí
možnost zaměstnavatele, aby se v případě, že se na tom písemně dohodne s
odborovou organizací, nebo si to sám stanoví vnitřním předpisem, pokud u něho
tito zástupci zaměstnanců nepůsobí, nemusel řídit omezujícími pravidly a při
existenci vážných provozních důvodů nebo s odkazem na zvláštní povahu práce
vykonávané zaměstnancem uzavíral pracovní poměry na dobu určitou dle
potřeby.
V následujících řádcích se nebudu zabývat chystanou
novelou. Zaměřím se na některé praktické otázky, které mohou vyvstat v
souvislosti s uplatňováním stávající právní úpravy a jichž se novelizace
vůbec nedotkne.
NahoruDoba určitá a druh práce
Mnozí zaměstnavatelé by byli možná rádi, kdyby tomu tak
bylo, ale není. Právní úprava týkající se uzavírání pracovních poměru na
dobu určitou nemá žádnou vazbu na druh práce sjednaný se zaměstnancem.
Pokud zaměstnavatel uzavře se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou k
druhu práce A, tento pracovní poměr následně skončí a mezi týmiž smluvními
stranami dojde např. po půl roce k uzavření dalšího pracovního poměru na dobu
určitou, ale k druhu práce B, nemůže platit domněnka, že nejde o žádné
opakování a že má zaměstnavatel nové tři pokusy ve smyslu ustanovení
§ 39 zákoníku práce. Je zcela
nerozhodné, že nový pracovní poměr se zaměstnancem byl uzavřen k jinému druhu
práce než v pracovním poměru předchozím. Tento pracovní poměr musí být
posouzen jako první opakování (druhý pokus).
Co si nelze v praxi plést, je doba trvání pracovního
poměru a doba trvání nějaké změny obsahu pracovního poměru (pracovní smlouvy),
např. též druhu práce. Uvedu to na konkrétním příkladu. Jedna ze
zaměstnankyň otěhotněla a blížil se její nástup na mateřskou dovolenou.
Zaměstnavatel zvažoval, jak zajistit výkon práce na jejím pracovním místě po
dobu trvání překážek v práci v podobě mateřské dovolené a rodičovské
dovolené. Pokud by chtěl za tímto účelem nabrat další pracovní sílu a
navázat tedy nový pracovní poměr, pak by ho zřejmě uzavřel na dobu určitou po
dobu trvání mateřské a rodičovské dovolené (případně čerpání řádné dovolené
mezi nimi) zastupované zaměstnankyně, samozřejmě s alternativním omezením na
dobu nejdéle 3 let, aby vyhověl požadavku obsaženému v ustanovení
§ 39 zákoníku práce (viz též
dále).
Nabízí se ale ještě jiná varianta, totiž že by
dotčenou zaměstnankyni na jejím pracovním místě zastoupil některý ze
stávajících zaměstnanců zaměstnavatele, a to klidně i ten, který vykonává zcela
jinou práci. V takovém případě bude ale nutné sjednat dohodu o změně jeho
druhu práce (o změně obsahu pracovního poměru). Může padnout otázka - a jednu
takovou jsem svého času dostal - zda i v této situaci musí být změna omezena
dobou 3 let, když jde o zástup. Odpověď zní jednoznačně: nemusí a ani
není proč. Nejde totiž o dobu trvání pracovního poměru (ta se zastupujícímu
zaměstnanci nijak nemění), ale o dobu trvání změny druhu práce. Až
skončí překážka v práci, zastupující zaměstnanec se vrátí ke svému původně
sjednanému druhu práce.
NahoruZkrácení není prodloužení
Také v následujícím případě to bude skoro vypadat, že
jsem si ho vymyslel, ale není tomu tak. Zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem
pracovní poměr na dobu určitou, řekněme do 31. 12. V průběhu jeho trvání
ale zjistil, že to s dobou trvání pracovního poměru možná přepískl, proto
navrhl zaměstnanci její zkrácení, a to do 31. 10., o dva měsíce méně.
Zaměstnanec (pro někoho možná překvapivě) na to přistoupil. Otázka je nasnadě -
je dohoda o zkrácení původně sjednané doby trvání pracovního poměru dalším
pokusem, tj. druhým ze tří možných?
Nutno si uvědomit, že zákoník práce omezuje ve svém
ustanovení
§ 39 odst. 2 počet opakování, resp.
prodloužení pracovního poměru na dobu určitou. Tím je třeba rozumět
případy, kdy dojde ke kvalitativní změně sjednané doby trvání pracovního
poměru, tj. k příslušnému časovému posunu. Nenastane-li časový posun
(prodloužení), jako tomu bylo v popsaném případě, pak není důvodu uvažovat o
opakování a tedy ani o dalším ze tří možných pokusů.
Pozor ale, kdyby si posléze zaměstnavatel uvědomil, že
ono zkrácení bylo zbytečnou obavou a že by zaměstnance klidně využil do konce
původně sjednané doby, a došlo mezi nimi k dohodě v tom smyslu, že se doba
trvání pracovního poměru prodlouží znovu k datu 31. 12., pak už to bude mít
charakter prodloužení. Na to měl holt zaměstnavatel myslet dříve.
Novelou zákoníku práce s účinností…