Právní jednání v pracovněprávních vztazích

1.5

Právní jednání v pracovněprávních vztazích

Mgr. Zdeněk Schmied

Právní jednání (dříve právní úkony) obecně jsou dvojího druhu – dvoustranné (např. smlouvy, dohody) a jednostranné (např. výpověď smlouvy, okamžité zrušení pracovního poměru).

Nový občanský zákoník upravuje právní jednání v § 545 NOZ a násl. ustanoveních tak, že právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Právně lze jednat konáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Právní jednání musí obsahem i účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky, která může být odkládací nebo rozvazovací (§ 548 NOZ). Je-li k účinnosti právního jednání určena počáteční doba, použijí se ustanovení o odkládací podmínce, omezí-li se účinnost právního jednání konečnou dobou, použijí se ustanovení o rozvazovací podmínce (viz doložení času podle § 550 NOZ).

Za zdánlivé právní jednání, kdy o právní jednání ve skutečnosti vůbec nejde, označuje občanský zákoník taková jednání, kdy chybí vůle jednající osoby nebo kdy nebyla zjevně projevena vážná vůle nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit obsah právního jednání ani výkladem. Byl-li však projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 NOZ). Zde je třeba upozornit, že zákoník práce na více místech spojuje vadu obsahu či formy pracovněprávního jednání s jeho zdánlivostí, kdy přímo stanoví, že se pro určitou vadu k takovému jednání nepřihlíží (srov. např. § 4a odst. 4, § 27, § 28 odst. 3, § 50 odst. 1, § 30, § 66 odst. 2, § 144a odst. 3 ZP).

Výklad právních jednání je upraven občanským zákoníkem v § 555 až 558. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (§ 557 NOZ).

K ochraně zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu je v § 18 ZP stanoveno odlišně od obecného řešení v občanském zákoníku (viz výše) pravidlo, že „je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější”.

Pokud jde o formu právních jednání, má podle § 559 až 564 NOZ „každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem”. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího; ten může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Na téže listině se projevy vůle jednajících vyžadují, stanoví-li to zákon. Zákoník práce stanoví tento požadavek striktně jen v případě kolektivní smlouvy (§ 27 odst. 2 ZP), jinak lze pracovněprávní jednání více smluvních stran učinit i na více listinách (viz např. písemný návrh jedné smluvní strany na uzavření dohody o skončení pracovního poměru k určitému dni a jeho písemná akceptace druhou smluvní stranou představují dohodu o rozvázání pracovního poměru).

Podle § 564 NOZ platí, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. Toto ustanovení platí též pro změny ujednání například v pracovní smlouvě podle § 40 ZP.

Stěžejní úpravu vad právních jednání a jejich důsledků obsahuje nyní nový občanský zákoník (§ 574 až 579 NOZ), zatímco zákoník práce upravuje jen některé drobné odchylky. Občanský zákoník obecně vychází ze zásady vyjádřené v § 574, když stanoví, že „na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné” a dává tím zřetelně najevo, že preferuje relativní neplatnost právních jednání pro vadu jejich obsahu nebo formy před jejich neplatností absolutní. Znamená to, že právní jednání se i přes vady jeho obsahu (popřípadě i formy) považuje za platné, pokud se ten, kdo je takovým jednáním dotčen, neplatnosti nedovolá. Způsobí-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu a je povinen nahradit škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla (§ 579 NOZ). K ochraně zaměstnance, jako slabší strany pracovněprávního vztahu, se stanoví, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. (§ 19 odst. 3 ZP)

Za hlavní důvody neplatnosti označuje občanský zákoník v § 580 až 585 NOZ případy, kdy právní jednání je neplatné, protože:

1. se příčí dobrým mravům, jakož i odporuje zákonu, pokud to účel a smysl zákona vyžaduje,
2. má být podle něho plněno něco nemožného,
3. k němu osoba, která není plně svéprávná, není způsobilá,
4. osoba jedná v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat,
5. nebylo učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, ledaže strany vadu dodatečně zhojí (viz § 582 odst. 1 NOZ); není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neúplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (viz § 582 odst. 2 NOZ),
6. jednal někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl v omyl uveden druhou stranou (viz § 583 až 585 NOZ).

K písm. e) je nutno doplnit, že se v § 20 ZP, na rozdíl od § 582 odst. 2 NOZ, stanoví, že neplatnosti právního jednání, nebylo-li učiněno ve formě, kterou stanoví zákon, se nelze dovolat, bylo-li již započato s plněním, u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah (tedy zásadně v případě pracovní smlouvy nebo některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jakož i u dodatků o jejich změně).

Za absolutně neplatné právní jednání, k němuž soud přihlédne i bez návrhu, prohlašuje občanský zákoník v § 588 takové jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

§ 19 ZP stanoví některá zvláštní pravidla pro právní jednání nad rámec úpravy v občanském zákoníku spočívající v tom, že

1. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (absolutní neplatnost), k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu v případech, kdy to stanoví výslovně zákoník práce nebo zvláštní zákon (další případ absolutní neplatnosti),
2. požaduje-li zákon, aby právní jednání bylo s příslušným orgánem pouze projednáno, není možné právní jednání prohlásit za neplatné jen proto, že k projednání nedošlo,
3. neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.

Zvláštní dopad má právní úprava na neplatnost pracovněprávního jednání z důvodu nedostatku formy. Pokud jde o dvoustranná právní jednání (např. pracovní smlouva, dohoda o zkušební době, o konkurenční doložce, o odpovědnosti, o rozvázání pracovního poměru), platí, že nebylo-li takové právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje zákoník práce, je neplatné, ledaže smluvní strany tuto vadu dodatečně odstraní. (§ 582 odst. 1 NOZ)

Ohledně právního jednání, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah (pracovní smlouva, dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, a také dohoda o změně obsahu pracovní smlouvy nebo dohody o provedení práce nebo o pracovní činnosti), kromě toho zákoník práce stanoví, že nebylo-li učiněno v zákonem požadované formě, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním. (§ 20 ZP)