Stravné

8.7.3 Stravné

Ing. Karel Janoušek

Podle § 163, resp. § 176 ZP, přísluší zaměstnanci při tuzemské pracovní cestě trvající nejméně 5 hodin stravné. Na stravné má tedy zaměstnanec zákonný nárok. Výši stravného neprokazuje zaměstnanec žádným dokladem o zakoupení jídla, ale dobou trvání pracovní cesty.

Pokud je zaměstnanci na pracovní cestě poskytnuta bezplatně strava charakteru snídaně, oběda anebo večeře, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci stravné snížit.

V některých případech přísluší zaměstnanci stravné i v případě výkonu práce v jeho bydlišti.

Je-li pracovní cesta kratší než 5 hodin, pak zaměstnanci sice stravné podle ZP nepřísluší, zaměstnavatel však podle § 176 odst. 2 ZP v případě, že vysláním na tuto pracovní cestu znemožnil zaměstnanci stravovat se obvyklým způsobem, může poskytnout zaměstnanci stravné až do výše horní hranice rozpětí stravného platného pro zaměstnance v příspěvkové sféře při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin.

Stravné nelze zaměňovat ani nahrazovat příspěvkem na závodní stravování, menu stravenkou ani jiným způsobem.

Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může zaměstnanci poskytovat stravné v neomezené výši, nejméně však ve výši uvedené v § 163 odst. 1 ZP upravené pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV, a to doby trvání příslušné pracovní cesty v kalendářním dni, s níže uvedenou výjimkou dvoudenní pracovní cesty.

Stravné v příspěvkové sféře

Zaměstnanci v příspěvkové sféře lze poskytnout stravné při tuzemské pracovní cestě ve výši stanovené anebo dohodnuté z rozpětí uvedeného v § 176 odst. 1 ZP upravené pro příslušný rok prováděcí vyhláškou MPSV. Pokud zaměstnavatel nejpozději před vysláním zaměstnance na pracovní cestu výši stravného nesjedná anebo neurčí, přísluší zaměstnanci stravné ve výši dolní sazby příslušného rozpětí.

Stravné v podnikatelské sféře

Pokud zaměstnavatel v podnikatelské sféře poskytne zaměstnanci stravné vyšší, než maximálně přísluší zaměstnanci ve státní a příspěvkové sféře, je podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP příslušný rozdíl částkou, která je u zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti a také součástí vyměřovacího základu pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Sazby stravného jsou uvedeny ve vyhlášce MPSV platné pro příslušné období.

Výše stravného se stanoví vždy za každou pracovní cestu samostatně, a to i v případech několika pracovních cest uskutečněných v kalendářním dni. Při několikadenní pracovní cestě se stravné stanoví za každý kalendářní den zvlášť.

Výjimka

Výjimkou z této základní zásady jsou dvoudenní tuzemské pracovní cesty, tj. pracovní cesty, jejichž doba trvání překračuje jednu půlnoc. V případě takovýchto pracovních cest se podle § 163 odst. 4 ZP práce upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dni, je-li to pro zaměstnance výhodnější. To znamená, že v tomto případě musí být provedena optimalizace stanovení výše stravného, a to tak, že se zjistí součet stravného určeného za každý kalendářní den samostatně a stravné za celkovou dobu trvání této dvoudenní pracovní cesty. Vyšší z obou částek je pak stravné, které zaměstnanci podle uvedeného ustanovení přísluší.

Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu kratší než 5 hodin a na této cestě se nemůže stravovat obvyklým způsobem, tzn. když je tato cesta uskutečněna v době, kdy je např. vydáván oběd v závodní jídelně, může mu zaměstnavatel podle ustanovení § 176 odst. 2 ZP  poskytnout na základě svého rozhodnutí stravné ve výši horní hranice rozpětí stravného platného pro pracovní cestu trvající 5 až 12 hodin. Přestože jde ze strany zaměstnavatele o dobrovolné plnění, lze příslušnou částku vyplacenou takto zaměstnanci uplatnit jako daňově uznatelný náklad zaměstnavatele.

Stravné zaměstnanci nepřísluší po dobu návštěvy člena rodiny a po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance. V těchto případech začíná nárok na stravné začátkem výkonu práce a končí jeho ukončením.

Pokud je zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od místa jeho výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu stravné za dobu cesty do místa bydliště, za dobu výkonu práce v bydlišti a za dobu cesty zpět. Stravné mu nepřísluší po dobu, po kterou v tomto místě nevykonává určenou práci. Podmínkou je, že zaměstnavatel skutečně vyslal zaměstnance vykonat práci do jeho bytu a toto bydliště není sjednaným místem výkonu práce ani pravidelným pracovištěm zaměstnance. Ve vyúčtování cestovních náhrad pak zaměstnanec musí uvést také dobu výkonu práce.