Po vstupu do Evropské unie nastaly v naší republice
vedle širších společensko-ekonomických změn i kvantitativní a kvalitativní
změny související s trhem práce a pohybem pracovních sil „do“ a „z“ České
republiky. Podle očekávání nedošlo po 1. květnu 2004 k všeobecně volnému pohybu
pracovních sil, protože pracovníkům z nově přistoupivších zemí (s výjimkou
Malty a Kypru) vstup na svůj trh práce otevřelo pouze několik unijních států.
Obecně lze konstatovat, že volný pohyb nastal bez omezení mezi novými členskými
státy a že ze strany těchto členských států nebyla uplatněna omezující opatření
vůči pracovníkům z původní „patnáctky“. V souladu s požadavky Evropské unie a v
rámci příprav na vstup do ní náš stát již koncem 90. let minulého století
přijal v oblasti zaměstnávání cizinců řadu opatření. Vstupem České republiky do
Evropské unie se aplikace těchto ustanovení vztahuje již pouze na cizince ze
třetích států, a to bez rozdílu, pro občany Evropské unie (a Evropského
hospodářského prostoru) se naopak aplikovat přestala.
Úprava související se zaměstnáváním cizinců je obsažena
jednak v našich vnitrostátních předpisech, jednak - týká-li se zaměstnávání
občanů EU, i v přímo aplikovatelných předpisech Evropské unie. Specifická
úprava může být dána i mezinárodními smlouvami. Obecně se pak má za to,
že mezinárodní smlouvy upravují postavení účastníků výhodněji než obecná právní
úprava pro ostatní cizince.
Pokud se jedná o základní předpisy našeho právního řádu
ve vztahu k cizincům, pak to jsou především:
zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen ZoZ), kde je problematika zaměstnávání obou skupin cizinců,
tj. občanů EU a občanů třetích států, upravena poměrně podrobně, především v
části čtvrté;
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „pobytový
zákon), ve kterém je dána úprava související s pobytem cizincům na našem území
za účelem zaměstnávání.
Ve vztahu k občanům EU je dále nutno zmínit, že v
rámci Evropské unie existuje specifická právní úprava, která platí a je
aplikována přímo (tj. bez transformace do národního zákonodárství členských
států) a má přednost před národními právními předpisy. V oblasti pohybu
pracovních sil je to především Nařízení Rady EHS č. 1408/71, o koordinaci
systému sociálního zabezpečení, a prováděcí Nařízení Rady EHS č. 574/72. Tato
nařízení se vztahují na občany EU v oblasti sociálního zabezpečení při práci a
pobytu v zemích Evropské unie a koordinují práva a nároky občanů EU podle
základních jednotných principů a zásad.
Podle
§ 3 odst. 2 ZoZ „státní příslušník jiného členského
státu Evropské unie a jeho rodinný příslušník mají stejné právní postavení v
právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky, pokud
tento zákon nestanoví jinak“.
Právní úprava obsažená v odstavci 2 vychází zejména z
Nařízení Rady 1612/68 EHS, o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství,
směrnice Rady 90/365/EHS, o právu pobytu zaměstnance a osoby samostatně
výdělečně činné po skončení její pracovní činnosti, a z Nařízení komise (EHS)
1251/70, o právu pracovníků zůstat na území členského státu poté, co byli v
tomto státě zaměstnáni, a zajišťuje občanům z členských států EU a jejich
rodinným příslušníkům stejné právní postavení při uplatňování na trhu práce ČR
jako občanům ČR. Znamená to, že oproti občanům států, které nejsou členy EU,
jde o odlišnou právní úpravu spočívající např. v tom, že k výkonu práce na
území ČR nebudou muset mít povolení k zaměstnání od úřadu práce.
Uvedená úprava dále zapracovává do zákona o
zaměstnanosti čl. 39 Smlouvy o založení ES, který umožňuje volný pohyb
pracovníků uvnitř Společenství a dává možnost např. ucházet se o zaměstnání,
pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání apod.
Stejné právní postavení vyplývá i pro rodinné
příslušníky občana členského státu EU, kteří sami nejsou občany členského státu
EU. Vzhledem k tomu, že nařízení rady jsou přímo aplikovatelná, odkazuje zákon
na definici rodinného příslušníka v Nařízení rady (EHS) 1612/68, o volném
pohybu pracovníků v rámci Společenství.
Stejné právní postavení jako občané EU mají při
zaměstnávání rovněž občané dalších států tvořících tzv. Evropský hospodářský
prostor, a to občané Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Povolení k zaměstnání
se nevyžaduje ani od občanů Švýcarska, které má specifické postavení. Členy
Evropské unie v současné době jsou: Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko,
Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko,
Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko,
Slovenská republika, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, od 1. 1. 2007 také
Bulharsko a Rumunsko, pro zaměstnávání jejich občanů však platí stejný režim
jako pro cizince ze třetích států.
Způsobilost fyzické osoby být zaměstnancem
vychází z definice dané zákoníkem práce, proto pracovněprávní způsobilost
občana EU v pracovněprávních vztazích vznikajících na území našeho státu nemůže
být založena jinak, než je tomu u občanů České republiky, a to ani kdyby
případné právo státu, ze kterého občan EU pochází, upravovalo způsobilost
fyzických osob v této oblasti jinak.
Nároky občanů EU podle Nařízení Rady č. 1408/71 a
Nařízení Rady č. 574/72 směřují k zajištění volného pohybu a ochraně
sociálních práv pracovníků pohybujících se v rámci Evropské unie. Tato nařízení
upravují:
dávky v nemoci a v mateřství (peněžité i věcné),
dávky v invaliditě,
dávky ve stáří,
dávky pozůstalým,
dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání,
pohřebné,
dávky v nezaměstnanosti,
rodinné dávky.
Nařízení se vztahují nejen na zaměstnance, ale i na
osoby samostatně výdělečně činné, státní úřadníky, studenty a rovněž na jejich
rodinné příslušníky (nebo pozůstalé). Nakládání se řídí základními principy,
kterými jsou:
rovnost zacházení, tj. rovné nakládání bez ohledu na státní
příslušnost občana EU (zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti),
použití právních předpisů jednoho státu,
sčítání dob pojištění, tj. při posuzování nároků se berou v
úvahu i doby pojištění (zaměstnání) v jiném členském státě,
výplata dávek do ciziny (export dávek), což znamená, že výplata
dávek není omezena jen na území toho státu, kde nárok vznikl.
Za účelem prokazování nároků občanů EU při jejich
zaměstnávání a dalším pohybu mezi ostatními členskými státy Evropské unie (EHP)
jsou příslušnými institucemi členských států vyplňovány tzv.
E-formuláře, což jsou standardizované tiskopisy v jazycích všech
členských států; v případě nejasností pak existují styčné orgány, které tyto
nejasnosti řeší. Při zaměstnání připadá nejčastěji v úvahu jako „příslušná
instituce“ ČSSZ pro účely důchodové a peněžitých dávek v nemoci, dále pak úřady
práce pro účely dávek v nezaměstnanosti a zdravotní pojišťovny (věcné dávky v
nemoci a mateřství).
Jaká jsou práva a povinnosti zaměstnavatelů vůči
zaměstnancům-občanům EU? Pro vznik a trvání zaměstnání není z hlediska
předpisů o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání, což znamená, že
pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli obdobně, jako
u občanů České republiky. Při aplikaci jednoho práva pro účely koordinace
sociálního zabezpečení se pak má za to, že se jedná o právo státu, kde je
výdělečná činnost (zaměstnávání) vykonávána, tj. naše právo v oblasti
sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Podle obecných zásad aplikace
cizího práva jako celku by pak naše právo mělo být rozhodující i pro oblast
pracovněprávní. Zjednodušeně lze proto říci, že práva a povinnosti
zaměstnavatelů vůči občanům EU v těchto oblastech jsou při zaměstnávání v České
republice shodná jako u státních občanů České republiky. Určitá modifikace je
však u vysílaných pracovníků, kdy tito jsou dočasně (nejdéle po dobu 12 měsíců)
vysláni svým zaměstnavatelem z jednoho členského státu k plnění úkolů v jiném
členském státě Evropské unie, ale nadále zůstávají co do pojištění i
pracovněprávních nároků účastni v zemi odkud byli vysláni. Subjektům na území
České republiky, kam byli vyslání ve vztahu k vyslaným pracovníkům, žádná práva
a povinnosti podle našich právních předpisů nevznikají.
Stejné právní postavení podle ZoZ znamená, že
stejně jako naši občané mají i občané EU nárok zejména na:
ucházení se o vhodné zaměstnání na území České republiky, a to
jak sami, tak prostřednictvím úřadu práce,
zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání u úřadu práce a na
poskytování podpory v nezaměstnanosti, jelikož jim na ni vznikl nárok z titulu
předchozího zaměstnání v našem státě nebo v jiném státě Evropské unie,
účast v programech zaměstnanosti a na příspěvky v rámci aktivní
politiky zaměstnanosti,
zprostředkovávání zaměstnání jako agentura práce na základě
povolení ke zprostředkování zaměstnání vydaném podle ZoZ.
Určitou výjimkou je však postavení zdravotně
postiženého občana EU. Z charakteru uznávání zdravotního postižení pro
poskytování pracovní rehabilitace zdravotně postižených a např. i pro účely
plnění povinného podílu zaměstnavatelem je třeba, aby zdravotní posouzení bylo
provedeno podle vnitrostátních předpisů, a to buď orgány ČSSZ (plná či částečná
invalidita), nebo úřady práce (statut osoby zdravotně znevýhodněné). Na jiná
posouzení, rozhodnutí či potvrzení obdobného charakteru nelze brát zřetel (a to
ani u občanů SR).
Povinnosti zaměstnavatelů vůči úřadům práce se
projevují pouze v oblasti informační. Podle
§ 87 ZoZ nastoupí-li do zaměstnání občan Evropské unie, je
zaměstnavatel nebo právnická či fyzická osoba, ke které jsou tyto fyzické osoby
svým zaměstnavatelem vyslány na základě smlouvy k výkonu práce, povinen o této
skutečnosti písemně informovat příslušný úřad práce nejpozději v den nástupu
těchto osob k výkonu práce. Písemná informace obsahuje údaje vedené v evidenci,
kterou je zaměstnavatel povinen vést podle
§ 102 odst. 2.
Zaměstnavatel nebo právnická či fyzická osoba jsou povinni informovat příslušný
úřad práce o ukončení zaměstnání nebo vyslání fyzických osob nejpozději do 10
kalendářních dnů od skončení zaměstnání nebo vyslání. Tyto údaje slouží úřadům
práce pro účely vyplňování příslušného E-formuláře a rovněž pro statistické
účely.
Evidence občanů EU zaměstnávaných zaměstnavatelem nebo
vyslaných k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem nemá předepsanou formu,
ale při případné kontrole ze strany úřadu práce musí být k dispozici a musí
obsahovat údaje, které ZoZ vyžaduje. Těmito údaji jsou zejména údaje uvedené v
§ 91 odst. 1 písm. a),
b), c) a e), tj. identifikační údaje cizince, adresa v zemi trvalého
pobytu a adresu pro doručování zásilek, číslo cestovního dokladu a název
orgánu, který jej vydal, druh práce, místo výkonu práce a dobu, po kterou by
mělo být zaměstnání vykonáváno, a dále pohlaví těchto fyzických osob, zařazení
podle odvětvové (oborové) klasifikace ekonomických činností, nejvyšší dosažené
vzdělání, vzdělání požadované pro výkon povolání, den nástupu a den skončení
zaměstnání nebo vyslání k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem.
Zaměstnávání cizinců ze třetích států
ZoZ v § 3 odst. 1 stanoví, že
účastníky právních vztahů v oblasti zaměstnanosti jsou fyzické osoby, které
mají způsobilost být zaměstnancem a že fyzickými osobami jsou státní občané
České republiky, a za stejných podmínek cizinci, kteří splňují podmínky pro
zaměstnávání stanovené tímto zákonem. Nositeli práv a povinností vůči cizincům
jsou pak bez rozdílu jak zaměstnavatelé podle českých právních předpisů
(zákoníku práce), ale za zaměstnavatele se považují rovněž organizační složky
zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzické osoby oprávněné podnikat na
území České republiky podle zvláštních právních předpisů (např. § 21
obchodního zákoníku).
Podmínky, které musí splnit cizinci ze třetích
států pro vstup na náš trh práce, jsou upraveny v části čtvrté ZoZ. Podle
§ 89 cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván
jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání, pokud tento zákon nestanoví
jinak, a platné povolení k pobytu na území České republiky. Povolení k
zaměstnání vydávají úřady práce, povolení k pobytu (vízum k pobytu za účelem
zaměstnání) pak Policie ČR - cizinecká policie, výjimečně i zastupitelské
úřady.
Za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění
běžných úkolů zaměstnavatele zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem
nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní
společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu
družstva pro družstvo. Z uvedeného vyplývá, že chce-li například člen družstva
vedle výkonu svých práv souvisejících se členstvím v družstvu nebo jednatel
vedle svých úkolů souvisejících s jeho postavením statutárního orgánu konat
ještě práce, které jsou v předmětu činnosti (vyplývají např. ze živnostenského
oprávnění, zápisu v podnikovém rejstříku apod.), musí mít na tuto činnost
rovněž povolení k zaměstnání.
Žádost o povolení k zaměstnání podává cizinec, a
to písemně na úřad práce příslušný podle místa budoucího výkonu práce. Cizinec
žádá zpravidla (není-li již na našem území zaměstnán nebo nepobývá-li zde z
jiného důvodu) před svým příchodem na území České republiky, a to buď sám, nebo
prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán nebo ke kterému bude
vyslán svým zahraničním zaměstnavatelem k výkonu práce. Žádost o vydání
povolení k zaměstnání obsahuje:
identifikační údaje cizince, kterými se rozumí jméno, popřípadě
jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení,…
