Slovo rétorika evokuje vzpomínky na hodiny dějepisu. Možná Vás
napadnou jména slavných řečníků, jakými byli Cicero či Démosthénes. Ale zkusme
si sami sebe představit v jejich roli. Pro řadu z nás je tato situace noční
můrou. Abychom se jí zbavili, můžeme se probudit. Lepším způsobem bude zkusit
poodhalit zapomenuté umění řeči, rozvíjet jej a vyzkoušet v praxi.
Pokusme se dnes o první krůček. Průvodkyní nám bude Bc. Renata
Bulvová, lektorka individuálních a skupinových kurzů rétoriky a vedoucí pražské
Školy rétoriky.
Můžete čtenářům prozradit, jaká byla Vaše cesta k umění
řeči?
Narodila jsem se během normalizace a vždy jsem tušila,
že je ještě jiná řeč než ta, kterou jsem kolem slyšela. Řeč, která
nevyjadřovala vlastní stanovisko, osobitý pohled na svět, a pokud ano, tak jen
v náznacích, kdy jsme si sami museli domýšlet, co chtěl autor vlastně sdělit. K
učení rétoriky jsem se nakonec dostala přes herectví, o kterém jsem se
domnívala, že mě zajímá. Na divadelní fakultě jsem ale zjistila, že moje
potřeba vystupovat na pódiu a hrát klesá. Studovala jsem - a jsem tomu moc ráda
- obor herectví, autorské tvorby a pedagogiky u profesora Ivana Vyskočila. Ten
mě přivedl k psychosomatice veřejného projevu a ke způsobu, jak jej učit.
Řada přednášejících se domnívá, že úspěch prezentace zaručí
brilantní obsah. Ovšem podle výzkumů garantuje obsah pouze 7 - 10 procent
úspěšnosti. Jakých prostředků tedy užívá rétorika k tomu, aby posluchač
„zahořel“ pro dané téma?
Rétorika je cesta, jak kultivovat a zefektivnit vlastní
komunikační a prezentační schopnosti. Umožňuje nám vypořádat se s vnitřními
bloky, které nám brání v našich vyjadřovacích schopnostech. Pracuje s dechem,
hlasem, správnou artikulací i s prostorem, ve kterém se pohybujeme. Základem
všeho je dech a postupně se přidávají další prvky.
Začněme tedy s dechem. Řada čtenářů ale může namítnout, že dýchat
přece umí každý, ne?
To ano, ale důležité je, jak dýcháme. Jedna ze
základních zásad rétoriky říká, že jak hluboký je náš dech, tak hluboké jsou i
naše myšlenky. Dnešní zrychlená doba se odráží v mělkém dýchání. Jaké myšlenky
nás pak mohou napadnout? Pouze povrchní.
Cicero tvrdil, že jen uvolněný člověk je tvůrcem
myšlenky. V naší společnosti místo stavu uvolnění zažíváme chvat, stres,
stažení. Projekty doděláváme na poslední chvíli, kdy jsme schopni zabrat. Ale v
této křeči jen obtížně přijdeme s něčím originálním, spíš kopírujeme, než
tvoříme.
Aby byl řečník přesvědčivý a působivý, nevystačí s
povrchním dýcháním. Jednak proto, že jeho myšlenky korespondují s jeho mělkým
dechem a postrádají hloubku a originalitu, jednak také proto, že při povrchním
způsobu dýchání si nepamatuje sám, co říká. Správně dýchat se učíme proto, aby
si ucho více pamatovalo, co pusa povídá. A to nejde jinak, než že při mluvení
využíváme sval tomu uzpůsobený - bránici.
Od bránice se oddalujeme už ve věku 3-4 let. Do té doby
si užíváme plné pozornosti rodičů i svého okolí a to se odráží na našem hlase.
Všimněte si, jak mají malé děti krásné, syté hlasy. Pak ale dojde k první
socializaci v mateřské školce a situace se mění. Děcko už není samo, ale spolu
s patnácti dvaceti dalšími človíčky natahuje krk a snaží se prosadit vůči jedné
paní učitelce. Hlas pak začne ztrácet na hloubce a sytosti a přechází do tónu,
který trápí naše uši.
Způsob dýchání nejsme schopni změnit ze dne na den, ale
při pravidelném cvičení - a rétorika vyžaduje trénink a disciplínu - pozitivní
změnu zaznamenáme. Jak? Zaujmeme lidi tím, co říkáme, a také způsobem, jakým to
říkáme.
Jaká jsou další pravidla pro práci s hlasem, na která bychom při
svém projevu neměli zapomínat?
Jedno z nich například říká, že když hovoříme,
nemluvíme před první řadu, ale za posluchače, jako bychom je chtěli svým hlasem
obejmout. Ale pozor, nejde o to, abychom natáhli krk a začali více křičet.
Musíme zpomalit, prohloubit dech a usadit se v bránici. Na krku máme emoční
svaly, které se v případě úzkosti, napětí či vzteku stáhnou a z našeho hrdla
pak vychází ostrý hlas, který posluchače spíše znepokojí, než uklidní a zaujme.
Při neladném projevu pociťujeme úzkost a uzavíráme se. Vytváříme si tak
náhradní programy, čmáráme do poznámkového bloku, díváme z okna, přemýšlíme, co
budeme dělat o víkendu, abychom tuto nepříjemnou situaci „přežili“. Tato reakce
se ale netýká jen výšky a zabarvení hlasu, ale také artikulace, která je dalším
opomíjeným…
