Ztichli a poslouchali aneb umění rétoriky

Přáním mnohých z nás je naučit se dobře mluvit. Buď mluvíme potichu, nebo rychle; nedokážeme se vyjádřit, mluvíme monotónně, máme pocit, jako by nám pusa říkala něco jiného, než co si myslíme. Většina z nás zažívá při mluvení cokoliv, jen ne soulad mezi svou vnitřní a vnější řečí. Uvědomujeme si, že s tím zčásti souvisí i stres. Vyhýbáme si přímé komunikaci, zvykli jsme si více času trávit na sociálních sítích i v online komunikaci. Nechce se nám mluvit, vystupovat ze své komfortní zóny.

Dar řecké kultury, kolébky řečnictví, jsou techniky, kterými se můžeme nejen dobře rozmluvit, ale hlavně se znovu naučit vést smysluplnější debatu. Nejúspěšnější řečník starověku, Démosthenés, měl na začátku své kariéry velké potíže s mluvením. Vychovávali jej poručníci, a když měl v dospělosti obhájit svůj nárok na majetek, nedokázal to. Měl slabý hlas, krátký dech, špatně artikuloval, dokonce lehce zadrhával. Nevěřil si. Byl to on, který začal používat techniky, s nimiž se dnes, i když v jiné podobě, můžeme potkat v kurzech rétoriky. Víme, že si například vkládal pod jazyk oblázky a trénoval projev tak hlasitě, aby přehlušil mořský příboj. Běhal podél mořského břehu a cvičením hlas zesiloval. Stal se průkopníkem rétorických cvičení, protože věděl, jak možná tajuplně naznačuje další významný řečník té doby, Cicero, že "jen uvolněný člověk je skutečný tvůrce a myšlenky ho napadají rychlostí blesku."

Rétorika se krom argumentace, výstavby projevu, strukturování mluveného textu zabývá psychosomatikou mluveného projevu. Na prvním místě se věnujeme dýchání. Tato zcela automatická činnost, o které vůbec neuvažujeme, nás může omezovat ve vyjádření toho, co chceme říct. Před publikem většinou nemáme čas přemýšlet o tom, co a jak říct, a tak používáme výplňková slovíčka či zvuky, do řeči se různě zaplétáme, mluvíme o něčem jiném, než co jsme měli připraveno, zabíháme do podrobností, které nemusí druhého zajímat. Mluvíme rychle nebo během projevu zrychlujeme. Nedostatečně artikulujeme a řeč se stává nesrozumitelnou. Máme dojem, že nás posluchač neposlouchá, a tak mu raději vše znovu zopakujeme, čímž definitivně ztrácíme jeho pozornost.

Rétorika nás připravuje na řadu úskalí spojených s hlasem. Učí nás s hlasem pracovat, aby nebyl příliš slabý, nebo naopak zase silný. Roy Hart, Belgičan anglického původu, v 60. letech 20. století zkoumal v rámci své školy objektivního hlasu možnosti lidského hlasu. Všiml si, že v mezních situacích, například v úzkosti před smrtí nebo coby novorozenec těsně po narození, je člověk schopen vydat celostný zvuk. Mezi těmito mocnými výkřiky leží celý život hlas…