Informovat zaměstnavatele o vzniklé překážce a také ji prokázat, to jsou dvě povinnosti, na které by zaměstnanci neměli zapomínat.
Od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec podle § 38 odst. 1 písm. b) ZP povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Povinnost konat práci nemá pouze v případě, kdy mu brání ve výkonu práce překážka v práci, se kterou zákoník práce, jiné právní předpisy anebo kolektivní smlouva či vnitřní předpis zaměstnavatele spojují povinnost zaměstnavatele omluvit nepřítomnost v práci a poskytnout mu pracovní volno. Jestliže žádná ze zákonem nebo vnitřními předpisy upravených překážek v práci na straně zaměstnance neexistuje, je zaměstnanec povinen práci konat, a pokud ji nekoná, považuje se tato situace za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.
Zákoník práce povinnost zaměstnavatele poskytovat pracovní volno při překážkách v práci na straně zaměstnance upravuje v § 191 až § 206. Další osobní překážky jsou upraveny v příloze k nařízení vlády. č. 590/2006 Sb., která v současné době obsahuje 11 překážek v práci. Zaměstnavatel v těchto případech ve stanoveném rozsahu a za stanovených podmínek pracovní volno zaměstnanci poskytnout musí.
Zaměstnanec je povinen zaměstnavatele o existenci překážky v práci předem uvědomit, je-li mu známa. Podle § 206 ZP je zaměstnanec povinen o pracovní volno předem požádat, aby zaměstnavatel mohl na jeho nepřítomnost v práci reagovat a zajistit výkon práce, je-li to potřeba, jiným zaměstnancem.
Jedná-li se o náhlé onemocnění či úraz, je povinen zaměstnanec oznámit existenci překážky v práci bez zbytečného průtahu, tzn., jakmile mu okolnosti dovolí, aby zaměstnavatele mohl uvědomit. Zákoník práce nestanoví povinnou formu tohoto uvědomění, je proto…
