Nemoc se nevyhýbá nikomu, ani zaměstnancům. V následujícím textu nebudeme rozebírat chřipku, angínu či nachlazení, ale zpravidla komplikovanější choroby označované jako nemoci z povolání.
V případě nemocí z povolání je zaměstnavatel povinen vést rovněž evidenci zaměstnanců, u nichž nemoc z povolání vzniklá na jeho pracovišti byla uznána. Nemocemi z povolání jsou nemoci, které jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, který je přílohou k nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 114/2011 Sb. a nařízení vlády č. 168/2014 Sb., jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Základní podmínkou pro uznání nemoci z povolání (právní události) je skutečnost, že zaměstnanec přímo vykonával práci, která mohla být příčinou takové nemoci, nebo při práci přicházel do styku s látkami, které uvedenou nemoc mohly způsobit.
Nemocemi z povolání jsou tudíž nemoci, které vznikají zpravidla dlouhodobějším působením rizikových faktorů pracovního prostředí, resp. pracovních podmínek na zaměstnance. Zákoník práce proto ve svém ustanovení § 269 odst. 2 stanoví, že povinnost nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu má ten zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před zjištěním nemoci z povolání, kterou byl postižen, a to za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká. Znamená to tedy, že není rozhodné, po jakou dobu zaměstnanec pracoval u posledního zaměstnavatele, ale to, zda u tohoto zaměstnavatele existují podmínky, za nichž nemoc z povolání mohla vzniknout.
Nemoc z povolání může v některých případech vzniknout i jednorázovým působením vlivu pracovních podmínek, například při vzniku infekčního onemocnění lékaře způsobeného stykem s nakaženým pacientem. V důsledku nových výrobních postupů a aplikace nových technologií jsou do seznamu nemocí z povolání zařazovány další nemoci, které rovněž vznikly při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jako nemoc z povolání se tak odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to za dobu nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu.
Za nemoc z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká. Pro výklad pojmu „za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání“ je vhodné vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, podle kterého pro vznik odpovědnosti není důležité, zda existuje příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a vykonávanou prací a ani zjišťování, kde a za jakých okolností s „vysokou pravděpodobností“ zaměstnanec skutečně onemocněl. Rozhodující je, zda zaměstnanec pracoval za podmínek za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou.
Bližší požadavky na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a…
