Vysíláme zaměstnance na služební cestu do USA, na které bude od neděle do následujícího pondělí. Poslední jednání proběhne v sobotu od 9.00 do 11.00 hodin. Ze služební cesty se však vrátí až v pondělí ve 3:00 hod. ráno. Máme pružnou pracovní dobu s tím, že zaměstnanec je povinen být na pracovišti v době od 9.00 do 15.00 hodin každý pracovní den. Kdy nejdříve může zaměstnanec nastoupit do práce, abychom dodrželi nepřetržitý odpočinek v týdnu a zároveň nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami? Pokud by mohl nastoupit zaměstnanec např. až v pondělí ve 14.00 hod., bude se doba od 9.00 do 14.00 hod. posuzovat jako překážka na straně zaměstnavatele?
Právní předpisy
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
-
§ 34 odst. 1 písm. a) ZP
-
§ 78 odst. 1 písm. b) ZP
-
§ 79 ZP
-
§ 81 odst. 1 ZP
-
§ 84 ZP
-
§ 85 odst. 5 ZP
-
§ 210 ZP
-
§ 348 odst. 1 písm. a)
Odpověď
Zaměstnavatel má v souladu s dikcí zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP"), právní povinnost rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu a určit začátek a konec směn (§ 81 odst. 1 ZP). To je pro zaměstnance důležité bez ohledu na to, zda vykonává práci na pracovišti zaměstnavatele nebo na pracovní cestě, na kterou byl vyslán. Na pracovní cestě platí pro zaměstnance rozvrh pracovní doby na jednotlivé dny. Tento rozvrh pracovní doby uvádí zaměstnanec zpravidla na cestovním příkazu a je směrodatný pro posuzování práv zaměstnance na pracovní cestě z hlediska pracovní doby. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
Zaměstnavatel je tedy i v případě pracovní cesty zaměstnance povinen vypracovat písemný rozvrh pracovní doby v souladu s ustanovením § 84 ZP a v něm zaměstnanci rozvrhnout veškerou jeho stanovenou týdenní pracovní dobu (srovnej § 79 ZP) do směn.
Jak vyplývá z § 210 ZP, pouze doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do zaměstnavatelem rozvržené pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. Jestliže však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda nebo plat ušla, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Pro správné posouzení je zde významný druh práce, který má zaměstnanec sjednán v pracovní smlouvě (§ 34 odst. 1 písm. a) ZP).
Z uvedeného vyplývá, že doba strávená na pracovní cestě mimo rozvrženou pracovní dobu pro příslušný den, při kterém nedošlo k výkonu práce, se do pracovní doby nezahrnuje. Jde pouze o dobu nutnou například k překonání vzdálenosti mezi pravidelným pracovištěm a časově omezeným místem výkonu práce, která se považuje z hlediska právního posouzení za dobu odpočinku zaměstnance v souladu s dikcí ustanovení § 78 odst. 1 písm. b) ZP. Naopak je tomu v případě, pokud zasáhne tato doba přemísťování zaměstnance do zaměstnavatelem rozvržené směny. V takovém případě se doba přemísťování považuje za pracovní dobu (srovnej výše § 210 ZP ve spojení s § 348 odst. 1 písm. a) ZP).
Jen druh práce sjednaný v pracovní smlouvě, který zaměstnanec vykonává před rozvrženou pracovní dobou nebo po rozvržené pracovní době na příslušný den, může být na pracovní cestě posuzován jako výkon práce, a tudíž jako práce přesčas.
Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud poslední výkon práce zaměstnance proběhne v sobotu od 9.00 do 11.00 hodin a od této chvíle bude zaměstnanec činit úkony související pouze s přesunem z USA zpět do ČR (tj. nebude vykonávat po této době již práci dle sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě), bude vše záviset na rozvržení pracovní doby zaměstnanci zaměstnavatelem. Pokud by například zaměstnavatel rozvrhl zaměstnanci pracovní…
