Podepsání pracovní smlouvy, samokontraktace

2.2.47

Podepsání pracovní smlouvy, samokontraktace

Mgr. Jan Vácha

Dotaz

Právní předpisy

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

• § 18 ZP

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů

• § 47 ZOK

• § 49 odst. 1 ZOK

• § 55 odst. 1 ZOK

• § 56 odst. 2 ZOK

• § 59 odst. 2 ZOK

• § 61 odst. 1 ZOK

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

• § 39 NOZ

• § 437 odst. 1 NOZ

Odpověď

Vámi uvedená stručná otázka je po dlouhá léta nelehkým právnickým problémem, na který panuje v odborné veřejnosti nejednoznačný, dokonce mnohdy zcela protichůdný názor, a proto nebude odpověď na Vaši otázku tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejdříve se budu zabývat samotnou otázkou takzvané samokontraktace a následně pak souvisejícím problémem souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu.

Tzv. samokontraktace, tedy jednání jménem společnosti "sama se sebou“, je nepochybně i v současnosti přetrvávajícím problémem. I v obdobích, kdy soudní rozhodnutí připouštěla možnost souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu, se judikatura vyjádřila k problému samokontraktace v tom smyslu, že sice samotná okolnost, že žalobce byl jednatelem žalované, nebrání tomu, aby s ním byla uzavřena pracovní smlouva a ani není vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i počítal), aby jednatel za společnost uzavíral smlouvu, při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba, avšak v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda nedochází ke střetu zájmů mezi společností a jejím statutárním orgánem (Viz poprvé v rozhodnutí ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98). Zde mimo jiné Nejvyšší soud uvedl, že "Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany vstupují s vlastními představami o jeho obsahu a výsledku. Přitom základní východiska jsou odlišná, neboť pracovník i organizace chtějí sjednat pracovní smlouvu pro svou stranu co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Na rozdílnosti zájmů při sjednávání pracovní smlouvy nic nemění ani skutečnost, že případně dojde i k bezvýhradné akceptaci učiněné nabídky. Vždy jde pouze o odraz aktuální situace na trhu práce. Uvedený závěr bude většinou platit i v případě, že pracovní smlouva bude sjednána v souladu s podmínkami v místě a čase obvyklými. Výsledek jednání totiž nic nevypovídá o rozdílnosti zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy (tento závěr se musí časově vztahovat před okamžik uzavření pracovní smlouvy). Lze tedy uzavřít, že rozdílnost zájmů smluvních stran při sjednávání pracovní smlouvy zpravidla vylučuje, aby za organizaci (zaměstnavatele) sjednala a podepsala pracovní smlouvu tatáž osoba - budoucí pracovník (zaměstnanec), která je druhým účastníkem takové pracovní smlouvy. Zda tomu tak skutečně bylo, nutno vždy dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo."

Rozsudek nejvyššího soudu byl aplikován na skutkový stav, kdy jednatel uzavřel jménem společnosti pracovní smlouvu, ve které sám jako fyzická osoba vystupoval na druhé straně smlouvy.

V dikci nové úpravy by vzhledem k zcela novému institutu preventivní informační povinnosti bylo nutné, aby jednatel z titulu své funkce dle § 55 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen "ZOK") informoval příslušný orgán o tom, že hodlá takovou smlouvu uzavřít, nevykonává-li sám jako jediný společník působnost nejvyššího orgánu. Kontrolní či nejvyšší orgán může uzavření takové smlouvy (tedy i pracovní smlouvy) zakázat, není-li její uzavření v zájmu obchodní korporace (§ 56 odst. 2 ZOK).

Pokud jednatel neinformuje v rozsahu své informační povinnosti a smlouvu uzavře, poruší kvalitu péče řádného hospodáře a bude muset vydat prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získal. Otázkou však zůstává, zda mohl v takovém případě zastupovat společnost při uzavření smlouvy, tedy zda mohla platně vzniknout? Úprava v zákoně o obchodních korporacích k tomu nic neobsahuje. Subsidiárně tedy aplikujeme § 437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), dle kterého nemůže zastoupit jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Taková smlouva by tak nejspíše trpěla relativní neplatností dle § 437 odst. 2 NOZ.

Pokud jednatel informuje příslušný orgán, který mu uzavření smlouvy zakáže, a jednatel takovou smlouvu sám se sebou přesto uzavře, přijde na řadu opět aplikace § 437 odst. 1 NOZ a současně odpovědnost jednatele vzhledem k porušení omezení jednatelského oprávnění (§ 47 ZOK) nebo odpovědnost orgánu, který uzavření smlouvy zakázal, ukáže-li se, že nejednal s péčí řádného hospodáře (§ 49 odst. 1 ZOK).

Obecně lze tedy připustit, že činnost jednatele bude vykonávána v pracovněprávním vztahu (avšak pouze činnost v tzv. případě nekolidujícího povoleného souběhu - viz níže), který musí být schválen valnou hromadou (§ 61 odst. 1 ZOK). Pracovní smlouvu bude sice jednatel uzavírat za společnost i sám za sebe, ale dodržením § 61 odst. 1 ZOK a při doprovázející souhře relevantních skutečností může být teoreticky překonán střet zájmů dle § 437 NOZ, podle kterého zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Vedle pracovněprávního vztahu může být upraven výkon funkce jednatele smlouvou o výkonu funkce, ve které bude sjednána odměna. Smlouvu o výkonu funkce bude sice jednatel uzavírat za společnost i sám za sebe, ale dodržením § 59 odst. 2 ZOK a při doprovázející souhře relevantních…