V následujícím příspěvku se pokusíme odpovědět na některé otázky, které se objevují v souvislosti s poskytováním neplaceného volna.
Kolem tzv. neplaceného volna – tedy pracovního volna bez náhrady mzdy (platu) se stále objevuje řada otázek. Například jestli zaměstnavatel může neplacené volno zaměstnanci nařídit nebo nemůže, či jak je to s odvodem pojistného na zdravotní a sociální pojištění.
Podívejme se na problematiku neplaceného volna z pohledu pracovněprávního. Zákoník práce výslovně možnost sjednání neplaceného pracovního volna neuvádí; poskytnutí pracovního volna vyplývá z obecně upravené možnosti postupovat odchylně, uvedené v § 1 odst. 2 NOZ. Podle tohoto ustanovení platí, že pokud to zákon výslovně nezakazuje, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Úprava NOZ ohledně možnosti odchylné úpravy se na základě § 4 ZP použije i pro pracovněprávní vztahy. Při sjednání odchylné úpravy práv a povinností v pracovněprávních vztazích je však nutné dodržet zásady upravené v § 4a ZP. Odchylná úprava práv a povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví zákoník práce nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné. K odchylné úpravě v pracovněprávních vztazích může dojít smlouvou, jakož i vnitřním předpisem. K úpravě povinností zaměstnance však může dojít jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Zákoník práce neobsahuje žádný zákaz ohledně možnosti sjednat poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy, ale neobsahuje ani výslovné zmocňovací ustanovení, a to právě s ohledem na shora uváděné ustanovení § 1 odst. 2 NOZ.
Poskytnout neplacené pracovní volno mohou všichni zaměstnavatelé bez výjimky, neplacené pracovní volno může poskytnout i zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3 zákoníku práce, mezi které patří stát a jeho organizační složky, územní samosprávné celky a další zaměstnavatelé v tomto ustanovení uvedení.
O neplacené pracovní volno si musí zaměstnanec sám zažádat a musí tak učinit dobrovolně. Zaměstnavatel pak může, ale nemusí, jeho žádosti vyhovět. Poskytnutí neplaceného pracovního volna je tedy možné jen na základě dohody sjednané mezi konkrétním zaměstnancem a zaměstnavatelem.Jednostranným rozhodnutím zaměstnance nebo zaměstnavatele, ale ani úpravou v kolektivní smlouvě, nelze neplacené pracovní volno určit.
Zaměstnanec je povinen práci konat v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby a práci konat nemusí pouze, existuje-li některá z překážek v práci na jeho straně, se kterou zákoník práce nebo jiný právní předpis spojuje jeho právo na poskytnutí pracovního volna. Jestliže se nejedná o některou z překážek v práci jako např. mateřská či rodičovská dovolená, dočasná pracovní neschopnost, případně výkon veřejné funkce, plnění občanských povinností anebo se nejedná o některou z krátkodobých překážek v práci na straně zaměstnance, je zaměstnanec povinen práci v rozvržené pracovní době vykonávat.
Neplacené pracovní volno se tedy většinou poskytuje na základě žádosti zaměstnance, který pro důvody na své straně nemůže práci konat. Nejčastějším případem je pracovní volno z důvodu péče o dítě starší než 3 roky, např. proto že jej rodič nemůže umístit pro zdravotní stav nebo kapacitu do předškolního zařízení. Vzhledem k tomu, že zákoník práce poskytování neplaceného pracovního volna neupravuje, nejsou stanoveny ani důvody možného poskytnutí pracovního volna a není ani omezena délka takto poskytnutého neplaceného pracovního volna. Žádost o poskytnutí neplaceného volna může zaměstnanec podat písemně, ale i sdělit zaměstnavateli ústně. Pokud zaměstnavatel s poskytnutím neplaceného volno…
