Změny v ZP k 1. 10. 2015

2.2.2.2

Změny v ZP k 1. 10. 2015

JUDr. Petr Bukovjan

Zákoník práce byl k 1. 10. 2015 novelizován zákonem č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony.

Základní zásady pracovněprávních vztahů – § 1a ZP

Zákoník práce obsahuje ve svém ustanovení § 1a ZP výčet základních zásad pracovněprávních vztahů, tedy pravidel a principů, k nimž je třeba přihlížet při výkladu jednotlivých institutů pracovního práva a rovněž tak při podpůrném použití občanskoprávních předpisů v pracovněprávních vztazích. Některé z nich přitom označuje za ty, které vyjadřují hodnoty, jež chrání veřejný pořádek. To hraje roli v posouzení neplatnosti právních jednání. Pokud totiž právní jednání odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, soud ho i bez návrhu označí za (absolutně) neplatné.

Do 30. 9. 2015 řadil zákoník práce mezi základní zásady pracovněprávních vztahů, které mají dotčenou vazbu na veřejný pořádek, zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace. Nově je mezi ně zahrnuta také zásada spravedlivého odměňování zaměstnance.

Způsoby zrušení dohod – § 77 odst. 4 ZP

V případě uzavření dohody o provedení práce jako jednoho ze základních pracovněprávních vztahů bylo dříve zaměstnavateli doporučováno, aby si v ní sjednal se zaměstnancem rovněž způsoby jejího zrušení (rozvázání). Na rozdíl od dohody o pracovní činnosti se totiž při úvaze o jednostranném zrušení dohody o provedení práce nemohl zaměstnavatel opřít o nějaké ustanovení zákoníku práce. O způsobech zrušení pracovněprávního vztahu založeného dohodou o provedení práce se zmíněný právní předpis do konce září letošního roku vůbec nezmiňoval.

Po novele je tomu jinak. Způsoby zrušení, a to již obou dohod, se staly součástí společného ustanovení § 77 ZP. Nově platí, že není-li sjednán způsob zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti, je možné ho zrušit:

• dohodou smluvních stran ke sjednanému dni,

• výpovědí danou z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně, nebo

• okamžitým zrušením; okamžité zrušení právního vztahu založeného dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti však může být sjednáno jen pro případy, kdy je možné okamžitě zrušit pracovní poměr.

Pro výpověď i okamžité zrušení některé z dohod předepisuje zákoník práce i nadále písemnou formu, jinak se k takovému právnímu jednání nepřihlíží (jako by ho nebylo). Čeho se novela nedotkla, je možnost zákonného zástupce s přivolením soudu okamžitě zrušit dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti nezletilého zaměstnance mladšího 16 let, pokud je to nutné v zájmu jeho vzdělání, vývoje nebo zdraví.

Výše kapesného a daňový režim – § 180 ZP

Jednou z cestovních náhrad zaměstnance při zahraniční pracovní cestě je kapesné. Zaměstnavatel ho může, ale nemusí zaměstnanci poskytnout. Pokud přitom chce, aby šlo na straně zaměstnance o příjem osvobozený od daně z příjmů, musí respektovat maximální výši kapesného stanovenou pro platovou sféru, tj. nejvýše 40 % zahraničního stravného.

Po novele zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2012, která zavedla právní úpravu snížení stravného namísto krácení stravného, a to o určité procento za každé bezplatné jídlo poskytnuté zaměstnanci ve formě snídaně, oběda nebo večeře ve vazbě na dobu trvání příslušné pracovní cesty, se díky nedostatečnému odkazu v ustanovení § 180 ZP vedly polemiky o tom, z jaké základny se oněch 40 % pro účely kapesného vlastně odvozuje – jestli ze zahraničního stravného sníženého, nebo před snížením. Daňové dopady (viz výše) dělaly tuto polemiku ještě zajímavější.

Novela tyto polemiky utnula s tím, že nyní je zcela zřejmé, že se maximální výše kapesného odvíjí od nesníženého zahraničního stravného.

Náhrada újmy – § 248 a násl. ZP, § 330 a § 394 odst. 2

Předmětná novela není jen novelou zákoníku práce, ale obsahuje též jiné důležité změny. Jednou z nich je určitě zrušení zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, který měl komplexně upravit právní vztahy úrazového pojištění zaměstnanců pro případ poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Ostatně právě proto zákoník práce otázky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání řešil doposud ve svých přechodných ustanoveních § 365 až 390 s předpokladem, že tomu tak bude do nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců.

V návaznosti na zrušení zmíněného zákona muselo logicky dojít k jistému "překlopení" právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání z přechodných ustanovení zákoníku práce do ustanovení jeho Části jedenácté, nově nazvané "Náhrada majetkové a nemajetkové újmy". Tato část doznala i dalších (nejenom terminologických) změn nebo doplnění. Za zmínku stojí především následující:

• Výslovně je zdůrazněna povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli majetkovou újmu (škodu), kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a obdobně též povinnost zaměstnavatele k takové náhradě zaměstnanci.

• Dohoda o odpovědnosti zaměstnance za schodek na hodnotách, které mu byly svěřeny k vyúčtování, dostala novou legislativní zkratku, totiž "dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty". Spojení "společná odpovědnost" pro případ, že na jednom pracovišti disponuje se svěřenými hodnotami více zaměstnanců, bylo pak nahrazeno formulací, že zaměstnanci jsou společně zavázáni k vyúčtování svěřených hodnot (stejně jako k případné náhradě zjištěného schodku na nich).

• V případě odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech platilo do 30. 9. 2015, že pokud zaměstnanec neoznámí její vznik do 15 dnů ode dne, kdy se o ní dozvěděl, jeho právo na náhradu škody zaniká (šlo o prekluzivní, neboli propadnou lhůtu). Protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, počítá ve svém ustanovení § 2945 pro případ škody na věci odložené u provozovatele nějaké činnosti s promlčecí lhůtou, změnila se povaha této lhůty na promlčecí rovněž v zákoníku práce. Z toho důvodu výčet prekluzivních lhůt uvedený v ustanovení § 330 ZP již neobsahuje odkaz na ustanovení § 267 odst. 2 a § 268 odst. 3 ZP. Změna povahy lhůty znamená, že jejím uplynutím sice právo zaměstnance na náhradu škody na odložené věci nezanikne, ale zaměstnavatel může namítnout promlčení a právo zaměstnance nemusí uspokojit.

• Byť o tom někteří mohou pochybovat, právní úprava odpovědnosti za újmu (škodu) se vztahuje též na právní…