Na první pohled je jasné, kdo je při propouštění nejvíc
ohrožen, samozřejmě propouštěný. Možná proto se málokdo věnuje otázce, jak
podpořit duševní stabilitu lidí, kteří musí propouštění realizovat. Bylo by
snadné říct, že to prostě patří k jejich práci. Ale to neznamená, že to není
zatěžující. Následkem může být dlouhodobý stres, který se může projevit větší
nemocností, horším spaním, konfliktností apod. Pro dobré zvládnutí takto
náročného úkolu je ale třeba pravý opak: vyrovnanost, psychické zdroje, z nichž
je možné čerpat.
Každý člověk má svou vlastní mez, po kterou
dokáže zvládat určitý typ zátěže. Někdo třeba potřebuje časový tlak na to, aby
podal dobrý výkon, jiný může dennodenně riskovat svůj majetek při hraní na
burze a dalšímu třeba nijak zvlášť nevadí předat padesát výpovědí v jednom
týdnu. Určitě se takoví lidé najdou, ale nelze se domnívat, že je to běžné.
Proto stojí za to se v první řadě zamyslet nad vlastními hranicemi a
možnostmi. Ujasnit si, zda a proč to budu dělat a také v jakém rozsahu. Je
dobré vždy vzít v úvahu, že lze požádat o nějakou pomoc nebo podporu, rozložit
úkol v čase. Dokonce se můžeme rozhodnout tohoto úkolu vzdát úplně.
Když už jsme u toho zvažování, doporučuji si také
ujasnit kompetence, jestli jsme skutečně ti správní adresáti úkolu. Do
sdělování nepříjemných věcí se lidem obvykle nechce, a tak hledají cesty, jak
se mu vyhnout. Často se proto objevují tlaky manažerů na personalisty, aby
nepříjemné zprávy sdělili za ně. Přestože je tato snaha pochopitelná, není
vhodnější člověk ke sdělení výpovědi než přímý nadřízený. Personalista může být
podporou, ať už právní nebo osobní, a manažer tak získá pocit, že v tom není
sám.
Předávání výpovědi má vždy kontext „ubližování“.
Úplně automaticky spojujeme výpověď s tím, že je někdo vyhozen, přišel o
možnost výdělku, je už nechtěný. Pokud máme o výpovědi s propouštěnými
komunikovat, určitě nám pomůže se na problém podívat i z druhé stránky.
Propouští se, aby ostatní lidé mohli dál v práci zůstat. To je pozitivní
stránka propouštění. Výpověď je vždy nepříjemná. Propouštěný nad situací nemá
kontrolu, nemůže se rozhodovat. Mnohdy ale dá propuštění z práce dotyčnému
impuls, který ho nějakým způsobem posune. Každou událost v životě je možné v
kontextu posuzovat negativně i pozitivně. Vzhledem k tomu, že nevíme, co se
stane pak, nemůžeme s jistotou v tuto chvíli říci, jestli je to špatné, nebo
dobré. To je důvod, proč k výpovědím přistupovat bez projevů soucitu, ale spíš
neutrálně.
Dalším parametrem zacházení s vlastní psychikou v době
propouštění je otázka dobrého pocitu. Jak se ale udržet v dobrém
psychickém stavu, když dělám lidem něco nepříjemného? Představte si zdravotní
sestřičku, která odebírá lidem krev. také to není nic nepříjemného. ani
nemůžeme říct, že by jim tím pomáhala, ale může se snažit být co nejlepší ve
svém oboru. V našem případě může být profesionalitou chápána dobrá volba slov,
minimalizace…
