Diskuse o psychologickém dopadu mzdové transparence probíhá většinou o tom, zda na místo pocitů nespravedlnosti, spojených s odlišnými mzdami za stejnou práci, nenastoupí po zavedení mzdové transparence pocity závisti, a to vůči osobám s vyššími příjmy. Při své argumentaci se obě strany opírají o určité, ať již skutečné či předpokládané pocity zaměstnanců. Podívejme se proto na obě argumentace trochu podrobněji.
MZDOVÁ TRANSPARENCE A SPRAVEDLIVOST V ODMĚŇOVÁNÍ
Zastánci mzdové transparence argumentují především tím, že informovanost o mzdách podporuje spravedlnost v odměňování a spolu s ní, na základě vyšší komunikační otevřenosti, i zdravější vztahy na pracovišti.
Odpůrci mzdové transparence mají naopak často sklon nespravedlnost, spočívající v odlišné mzdě za stejnou práci, podceňovat nebo dokonce bagatelizovat a argumentují tím, že plná mzdová transparence na pracovišti může vést naopak k pocitům závisti, žárlivosti nebo nezdravé konkurenci.
Rozdíl mezi oběma argumenty spočívá v tom, že stoupenci transparence odměňování vidí hlavní zdroj nespravedlnosti v odměňování ve výskytu neodůvodněných rozdílů v odměňování osob, které vykovávají stejnou nebo velmi podobnou práci, zatímco její odpůrci naopak v rozdílech mezi odměnami osob, jejichž práce je odlišná, například osob vykonávajících méně kvalifikovanou práci, a zaměstnanců s vysokou kvalifikací.
SPRAVEDLNOST JAKO STEJNÁ ODMĚNA ZA STEJNOU PRÁCI
Na první pohled by se tak mohlo zdá, že stoupenci i odpůrci transparence v odměňování háji poněkud jiné pojetí spravedlnosti. Skutečnost je však trochu jiná. Nerovnost a nespravedlivost mezd jsou totiž dvě různé věci.
O nespravedlnosti spojené s odlišnou, tedy nerovnou odměnou za stejnou práci zpravidla není pochyb, a zaměstnanci ji tak většinou i jasně vnímají. Hovoří o tom nejen firemní zkušenosti, ale i psychologické výzkumy, které se chápáním nespravedlnosti v odměňování zabývaly.
Jedním z nejznámějším z nich byl experiment, při kterém měli lidé možnost volit mezi dvěma situacemi. Prvou byla ta, kdy jim byla za určitou činnost nabídnuta poměrně vysoká odměna, která však byla ve srovnání s odměnou, kterou za stejnou činnost dostávali ostatní, nepoměrně nižší, a tedy nespravedlivá. Druhou byla situace, kdy byla odměna, která jim byla za danou práci nabídnuta, nižší, ale "spravedlivá", tedy zhruba stejně vysoká jako odměna, kterou dostávali druzí.
Výzkumy ukázaly, že většina osob si v dané situaci zvolila možnost druhou, a poukázaly na významnou skutečnost. Stejná či rovná odměna za stejnou práci byla chápána jako spravedlivá. Spravedlivé rozdělení odměny bylo pro ně stejně důležité jako výše odměny, kterou mohly dostat. Toto rozdělení bylo dokonce tak důležité, že byly ochotni se pro něj části své odměny vzdát.
Výzkumy tak nepřímo ukázaly, že spravedlnost, a to i v odměňování, patří k základním, vrozeným lidským potřebám a její neuspokojení vede tak u většiny lidí k pocitům…
